Druhy tisku lze rozdělit podle principu, kterým se tisková barva nebo jiný obrazotvorný prostředek přenáší na papír či jiný materiál. Základní klasické členění vychází z konstrukce tiskové formy a z polohy tisknoucích a netisknoucích míst. Jednotlivé druhy tisku jsou poté reprezentované konkrétními tiskovými technikami.
Tisk z výšky používá tiskovou formu, na níž jsou tisknoucí místa vyvýšena nad okolní povrch. Barva se nanese na vyvýšené části a z nich se tlakem přenese na papír. Patří sem například knihtisk, dřevořez nebo historický deskotisk.
Při tisku z hloubky jsou naopak tisknoucí místa zahloubena do povrchu tiskové formy. Barva se zachytí v prohlubních a při vysokém tlaku se z nich přenese na potiskovaný materiál. Typickým představitelem je hlubotisk, případně některé grafické techniky, například mědiryt nebo lept.
Tisk z plochy má tisknoucí i netisknoucí místa přibližně ve stejné rovině. Jejich rozdílné chování je založeno například na chemických vlastnostech povrchu. K nejznámějším technikám patří litografie a z ní vycházející ofsetový tisk, který patří k nejrozšířenějším způsobům výroby knih a dalších tiskovin.
Další skupinou je průtlačný tisk, při němž barva prochází tiskovou formou v místech, která ji propouštějí. Nejznámějším příkladem je sítotisk.
Vedle klasických technik se dnes používá také digitální tisk, při kterém se obraz vytváří přímo z digitálních dat bez výroby trvalé tiskové formy. Uplatňuje se zejména u menších nákladů, personalizovaných tiskovin a zakázek, u nichž je důležitá rychlá příprava výroby.
