Tisk z plochy je tiskový princip, při němž se tisknoucí i netisknoucí místa tiskové formy nacházejí přibližně v jedné rovině. Na rozdíl od tisku z výšky nebo tisku z hloubky tedy nejsou jednotlivé části tiskové formy rozlišeny svou výškou, ale především rozdílnými fyzikálními nebo chemickými vlastnostmi povrchu.
Základním principem je to, že některá místa tiskové formy přijímají tiskovou barvu, zatímco jiná ji odpuzují. Klasickým příkladem je litografie, která využívá vzájemného odpuzování vody a mastnoty. Tisknoucí místa jsou upravena tak, aby přijímala mastnou tiskovou barvu, zatímco netisknoucí místa se zvlhčují a barvu nepřijímají.
Původně se při litografii jako tisková forma používal speciálně upravený litografický kámen. Na jeho povrch se kreslilo mastnou tuší nebo litografickou křídou a následným chemickým zpracováním se vytvořily plochy s rozdílným chováním vůči vodě a barvě. Obraz se pak z kamene přenášel přímo na papír.
Z tohoto principu později vyšel také ofsetový tisk, který se stal jednou z nejdůležitějších tiskových technik moderní polygrafie. U ofsetu se obraz z tiskové desky nepřenáší přímo na papír, ale nejprve na pryžový potah válce a teprve z něj na potiskovaný materiál. Ofsetový tisk je proto nepřímou tiskovou technikou, zatímco klasická litografie je technikou přímou.
Výhodou tisku z plochy je možnost přesného přenosu jemných detailů, textu i obrazových předloh. Zejména ofsetový tisk umožňuje kvalitní a hospodárnou výrobu větších nákladů knih, časopisů, katalogů, letáků, plakátů a dalších tiskovin.
Tisk z plochy patří spolu s tiskem z výšky, tiskem z hloubky a průtiskem mezi základní klasické druhy tisku. V současné vydavatelské a polygrafické praxi má největší význam především prostřednictvím ofsetového tisku, zatímco litografie se dnes používá hlavně v umělecké grafice.
