Vyprávění je způsob podání děje, událostí nebo zkušeností v určité časové a významové posloupnosti. Je základním prostředkem zejména v beletrii, ale používá se také v publicistice, memoárech, biografiích, reportážích nebo odborně-populárních textech. Vyprávění může zachycovat skutečné i smyšlené události a obvykle je spojeno s určitým vypravěčem, perspektivou a způsobem uspořádání děje.
Vyprávění a děj
Základem vyprávění bývá děj, tedy sled událostí, které se v textu odehrávají. Tyto události mohou být řazeny chronologicky, ale autor může jejich pořadí také měnit, vracet se do minulosti nebo naopak předjímat události budoucí.
Vyprávění tak není pouze jednoduchým popisem toho, co se stalo. Zahrnuje také způsob, jakým jsou jednotlivé události vybírány, uspořádány a čtenáři postupně sdělovány.
Vypravěč
Důležitou součástí vyprávění je vypravěč, tedy hlas nebo perspektiva, prostřednictvím které je příběh podáván. Vypravěč nemusí být totožný s autorem knihy.
Při vyprávění v první osobě vystupuje vypravěč obvykle jako účastník děje a používá například tvary „já“ nebo „my“. Ve třetí osobě může stát mimo děj a popisovat jednání jednotlivých postav.
Vypravěč může mít různě široké znalosti o příběhu. Některý zná pouze své vlastní zkušenosti, jiný může znát také myšlenky ostatních postav nebo události, kterých se přímo neúčastní.
Vypravěčská perspektiva
S vypravěčem úzce souvisí vypravěčská perspektiva, tedy hledisko, z něhož čtenář události sleduje. Autor může například celý příběh omezit na zkušenosti jedné postavy, nebo perspektivu mezi jednotlivými postavami střídat.
Změna perspektivy může ovlivnit, jak čtenář jednotlivé události chápe a jaké informace má v daném okamžiku k dispozici.
Chronologické a retrospektivní vyprávění
Při chronologickém vyprávění jsou události zpravidla řazeny v pořadí, v jakém se odehrály. Taková struktura je pro čtenáře přehledná a často se používá u dobrodružných příběhů, biografií nebo jednoduše vystavěných románů.
Autor však může časovou posloupnost narušovat. Pomocí retrospektivy se vyprávění vrací k dřívějším událostem, například ke vzpomínce postavy. Naopak předjímání může naznačit nebo odhalit něco, co se odehraje až později.
Tempo vyprávění
Vyprávění může pracovat také s různým tempem. Několik let života postavy lze shrnout do jediného odstavce, zatímco několik minut důležité události může být popsáno na mnoha stránkách.
Tempo ovlivňuje například množství detailů, dialogů, popisů a vnitřních úvah postav. Důležité okamžiky bývají často zpomalovány, zatímco méně podstatné části děje mohou být shrnuty.
Vyprávění a popis
Vyprávění se od popisu liší především tím, že zachycuje změnu a průběh událostí. Popis se soustředí spíše na vlastnosti osoby, prostředí, předmětu nebo situace v určitém okamžiku.
V literárním textu se však oba postupy běžně prolínají. Vyprávění může být přerušeno popisem prostředí, charakteristikou postavy nebo jejími úvahami.
Vyprávění a dialog
Dalším důležitým prvkem může být dialog. Zatímco vypravěč události zprostředkovává, dialog umožňuje postavám promlouvat přímo.
Střídání vyprávění a dialogů pomáhá měnit rytmus textu a může děj oživit. V některých knihách převažuje souvislé vyprávění, zatímco jiné jsou založeny na častých rozhovorech mezi postavami.
Vyprávění v beletrii
Vyprávění patří mezi základní prostředky beletrie. Výrazně se uplatňuje například v románu, novele nebo povídce.
Zvolený způsob vyprávění může zásadně ovlivnit charakter celé knihy. Stejný příběh může působit výrazně odlišně podle toho, která postava jej vypráví, kolik informací čtenář dostává a v jakém pořadí jsou jednotlivé události odhalovány.
Vyprávění mimo beletrii
Vyprávění se neomezuje pouze na smyšlené příběhy. Používá se také v autobiografiích, vzpomínkových knihách, cestopisech, reportážích nebo populárně-naučné literatuře.
I v těchto případech autor vybírá události, určuje jejich pořadí a rozhoduje, z jaké perspektivy budou podány. Vyprávění je proto obecně jedním ze základních způsobů, jak lze informace a zkušenosti uspořádat do srozumitelného a čtenářsky působivého celku.