Standardizace vyvolávacího procesu

Při debatách s autory, pracujícími klasickou metodou negativ/pozitiv jsem byl často dotazován na podrobnosti optimálního vyvolávání negativů a praktického ocejchování citlivosti používaných filmů. Ve své publikaci 7×10“ / Klasická fotografie v digitálním věku jsem tyto zásady při používání vývojky NF15 sice uvedl, častokrát jsem však byl dotazován na podrobnosti tohoto procesu. Abych tyto zásady zpřístupnil i všem ostatním, publikuji je nyní v tomto blogu. Jsou ostatně obecně platné.


V krátkosti si shrňme okolnosti mající na vznik dokonalého negativu vliv. Prvotně určující je citlivost konkrétního negativního materiálu. Následná je pak míra osvitu (expozice) a vyvolávací proces ovlivňující úroveň a charakter zčernání redukovaného stříbra v emulzi. Pro každý druh (citlivost) negativního filmu se tedy dají nastavit individuální parametry zbývajících veličin (expozice a vyvolání) pro optimální výsledek.

Citlivost je veličinou relativní; výrobci ji stanovují podle standardů, které se skutečné fotografické praxi moc nepodobají. Nechceme-li se tedy spokojit s rozdílnými výsledky a chceme-li dospět k maximálnímu využití vlastností dotyčného filmu, musíme si námi zvolený vyvolávací postup ověřit.
Musíme pro to obětovat jeden film a trochu času. Už proto se tedy vyplatí omezit se v používání negativních materiálů na jednu- či dvě citlivosti: základní s nižší citlivostí určenou pro dokonalé výsledky s jemným zrnem (např. Ilford FP4 či cokoliv jiného kolem 100-200 ISO) a případně materiál vysokocitlivý kolem 800 ISO určený pro snímání při nedostatečném a umělém osvětlení.
Potřebujeme ovšem i „scénu“ se standardním osvětlením. Používal jsem pro to hlavu figuríny omotanou kašmírovou šálou s připíchnutou šedou tabulkou na šedém pozadí. Ta šedá tabulka je pro následné testy podstatná (v publikacích dodávaných naším e-shopem www.enface.cz ji ke každé publikaci přikládáme). A rovněž standardní hodnotu osvětlení – používal jsem ateliérový blesk se softboxem, ale nakonec vyhoví i obyčejná žárovka v lustru. Důležité je pouze to, aby hodnota osvětlení nekolísala.

Podstatný je ovšem i způsob měření. To nejlepší je měření osvětlení – tedy dopadajícího světla na kulovou plochu osvitoměru (Sekonic L-398 a pod., u blesků pochopitelně flashmetr). Tím zjistíme základní hodnotu osvitu pro nastavenou citlivost zvoleného filmu – můžeme si ji označit jako EV0. Řada autorů dnes již osvitoměr nepoužívá díky měření jasu ve svém přístroji. Toto měření je pochopitelně možno použít také. Nutno si však uvědomit, že je kalibrováno na odraz od standardu 18% šedé plochy – tedy scéna, kterou takto budeme měřit, by se těm 18 % šedé měla přibližovat.
Kromě této základní expozice EV0 pak při stejných podmínkách nasnímáme dvě podexpozice do mínusu (EV-1 a EV-2) a dvě přeexpozice do plusu (EV+1 a EV+2). Získám tak řadu pěti rozdílných expozic, odstupňovaných po 1EV. Při práci s bleskem je nutno měnit clonu, nasnímáme tedy např. řadu se clonami 4-5,6-8-11-16, (kdy clona 8 odpovídá naměřené hodnotě EV0). U trvalého osvětlení můžeme stejně tak dobře měnit i expoziční dobu při stejné cloně a od naměřeného času EV0 např. 1/30 sec. nasnímáme řadu 1/8-1/15-1/30-1/60-1/125 sec. Tím si zabezpečíme celý expoziční rozsah.

Důležitá je ovšem i teplota a doba vyvolávacího procesu – jednak pro pokud možno optimální využití citlivosti a dále pro hustotu, která je pro náš způsob práce nejvhodnější. Mám rád kinofilmové negativy s poměrně malým krytím, vždy je však nutno vyvoláním získat i potřebnou informaci ve stínech. Tyto malé negativy se hodně zvětšují a při vyšším krytí se neúměrně prodlužuje doba expozice, roste zrnitost a snižuje se ostrost a brilance pozitivu. Středoformátové negativy 6×9 mohou už mít hustotu vyšší, při níž jsou méně choulostivé na drobná prachová smítka atp. Rovněž tak je vhodná vyšší hustota u formátu 9×12 – o velkoformátových negativech 13×18 a 18×24 ani nemluvě. Ty ovšem už určitě nebudeme vyvolávat v jemnozrnných ředěných vývojkách.
Doporučuji provádět tyto zkoušky při teplotě, která je ve vašem prostředí běžná, tedy např. 22 C. Nové materiály jsou ovšem dokonale tvrzené, takže možné je bezproblémově zpracovávat i při 25 C či více. Optimální prostě je to nejjednodušší, aby se roztoky nemusely nahřívat či chladit. Se vzrůstem teploty se vyvolávací doba pochopitelně zkracuje a poněkud se mění i gradace. Orientačně je možno se řídit zásadou, že je-li při 22 C vyvolávací doba 8 minut, pak zhruba stejných výsledků docílíme při 7 minutách u 24 C a 10 minutách u 20 C.
My ovšem tuto optimální vyvolávací dobu neznáme, proto i zde provedeme tři zkoušky při rozdílných dobách. Je-li tedy pro vývojku NF15 orientační doba vyvolávání stanovena na 7 minut, vyvoláme proužek filmu s naexponovaným bracketingem pěti stupňovitých expozic i při 5 a 9 minutách.

Doporučuji tento jednoduchý postup: optimální je vyvolávací tank s větším objemem pro vyvolání více cívek s filmy najednou (zásadně doporučuji cívky s větším průměrem cca 11 cm; ty s malým průměrem často i při střídavém rotačním pohybu trpí nerovnoměrným zčernáním, což se často objevuje zejména u svitkových filmů) Pak všechny tři vyvolávací časy zvládneme při jedné náplni: např. po uplynutí 5 minut v komoře zhasneme, vyjmeme první cívku a po krátkém oplachu vložíme do ustalovače, po dalších dvou minutách druhou a po dalších dvou minutách i třetí. Vyvolávacím tankem přitom pohybujeme jak jsme zvyklí – buď překlápěním s prodlevami, nebo trvalým rotačním pohybem na rolně. Nemáme-li dva tanky, stačí ustalovat v hrnci a pracovat potmě.
Prostup práce, pro který je nejvýhodnější použít kinofilm, bude tedy vypadat následovně: na celý 1,6m dlouhý film zvolené značky nejprve na začátku místo dvou záběrů naprázdno provedeme čtyři. Pak čtyřikrát po sobě naexponujeme naprosto stejnou řadu pěti postupných expozic osvětlené scény a po nich 5 prázdných expozic se zakrytým objektivem (po poslední řadě expozic už ty prázdné pochopitelně ne). V temné komoře si připravíme pravítko či značku, abychom ve tmě odměřili a mohli odstřihnout nejprve 19 cm (zaváděcí začátek filmu, který zahodíme) a pak 3 stejné délky po 38 cm. Čtvrtou naexponovanou řadu si na cívce můžeme ponechat pro případné dodatečné ověření. Každou část filmu navineme na jednu cívku, nasuneme na tyč tanku a můžeme vyvolávat. Na každém proužku filmu bychom měli mít pět expozičně odlišných záběrů – za ty uvedené +/- centimetry ale garanci neberu.

Nyní je to už jednoduché: negativ, na němž odlišíme všechny proužky šedé tabulky a který bude vykazovat nejlepší výsledky při práci na zvolené papíry, bude určovat nejen citlivost, kterou budeme na přístroji nastavovat, ale i dobu vyvolávání. To je celé tajemství exponometrie a základ profesionality standardního zpracování.

Co navíc: i u klasické fotografie můžeme už na vstupu ovlivňovat výsledek. Pokud fotografujeme za mlhy, pod mrakem, či objekty s malým kontrastem, můžeme si podle vyvolaných zkoušek nastavenou citlivost na přístroji zvýšit a vyvolávat delší dobu na vyšší kontrast. Naopak u motivů s vysokým kontrastem (slunce a sníh, moře, velké kontrasty v lese) můžeme nastavenou citlivost snížit a vyvolávat kratší dobu pro získání měkčího negativu. I to z vyvolaných zkoušek odvodíme. Chce to ovšem nasnímat za stejných podmínek vždy celý film.