Romantická móda měkké kresby: cyklické návraty

Dodnes si pamatuji zásadu maximální ostrosti u hlavního motivu, (ostré má být vše, ale nic víc!!) vyžadovanou Jaroslavem Kulhánkem v 50. letech v příručce Černobílá fotografie, která mě k této profesi přivedla. Na měkkou kresbu bylo nahlíženo s převahou (socialistického) realismu nad úpadkovým (buržoazním) romantismem.
Portrétní „kanóny“ byly k mání jen pro velkoformátové profesionální přístroje; s unikátním a dnes sběratelsky velmi ceněným a drahým objektivem Nicola Perscheid 210 mm f/4,5 v Linhofce 9×12 jsem se dost natrápil: portréty jsem tehdy s deskáčem nedělal a u dálkových scenérií jsem se o ostrou kresbu marně pokoušel.

Unikátní byl portrétní Voigtlanderův Heliar s přestavitelným optickým členem pro řízenou degradaci obrazu. Nicméně princip proměnlivé vzdálenosti optických členů počal být využíván zejména u drahých makro objektivů naopak ke zdokonalení kresby. Ke změkčující degradaci umožněné tímto principem se pro portrétní objektivy až po letech vrátil Nikon.

Na trhu (zejména pro kinofilmové zrcadlovky) byly tehdy k mání objektivy dvou východoněmeckých výrobců: Zeisse a Meyera, přičemž ty první byly o dost dražší a většinou s ostřejší kresbou. Jen dnes triviální schopnost zaclonit objektiv na pracovní clonu až v okamžiku expozice se vyvíjela snad desetiletí; počalo to předvolbou (po zaostření při odcloněném objektivu se rukou, kroužkem na doraz nastavila předem zvolená clona), posléze vylepšená zvlášť natahovaným pérovým mechanismem a posléze i automatickou clonou. Tu už Meyerovy objektivy nemívaly, držely se klasické (a dnes vyhledávané a přeceňované) konstrukce clony s mnoha lamelami a ručním ovládáním s předvolbou. Dnes u bezzrcadlovek potřeba automatické clony odpadá – snímač pohodlně zvládá zobrazení scény na displeji při pracovní cloně.

Svépomocí vyrobený portrétní objektiv f 150 mm pro 6×6 zrcadlovku Primarflex typu periskop, se světelností omezenou krycí clonou na 1:4,5. Taková přirozeně měkká kresba s pozvolným nástupem neostrosti se ovšem zamatlanou čočkou nebo filtrem docílit nedá…

Většině zájemců o měkkou kresbu stačilo nanést na UV filtr trochu vazeliny, či podrápat okraje hrubým smirkovým papírem. Pořád však byla k dispozici volba, že pokud jste požadovali ostrou a brilantní kresbu, stačilo filtr sundat.
Ničím jiným než módou si totiž nelze vysvětlit současný raketový vzrůst bazarových cen, přeceňování Meyerových objektivů a mnoholamelových clon s téměř kruhovým otvorem. Ten sice vytváří nádherný bokeh s kroužky neostrých světelných zdrojů, avšak prakticky jen u nezacloněného objektivu. Požadavek na kruhový otvor u všech clonových čísel je tedy prakticky zbytečný, neboť tento efekt je markantní pouze u portrétních a detailních záběrů.
Móda tedy určuje poptávku po něčem odlišném, byť prakticky nevyužitelném. Tedy stejně jako u vysoce světelných objektivů, po nichž fotografové touží, ale které se neodvažují používat „na plnou díru“.