Přístup k námětu: co s čím fotografovat

Fenoménu fotografie byla věnována řada odborných studií a publikací, obor se studuje na řadě vysokých škol. Nechci tedy do tohoto množství přispívat další kompilací známých faktů. Spíše pro ty, kteří nejsou profesionály, ale jejichž ambice už neuspokojuje záplava snímků dokumentujících eskapády potomků a navštívené dovolenkové destinace chci vytvořit průvodce, který jim usnadní orientaci. V záplavě agresivně rostoucí nabídky, ale i v možnostech přístupu k fotografii jako tvůrčímu médiu.
Zaměřím se tedy na možnosti ovlivňování přístupu k námětu – což pro přístrojovou techniku znamená orientace na výměnné objektivy. Ty umožňují měnit nejen šířku zorného pole a tedy „odstup“ či „přiblížení“ zobrazovaného objektu, ale především pracovat s hloubkou ostrosti. V podstatně větším rozsahu a s kvalitnějším výstupem než v setu s tělem dodané levné sklo. Práce s hloubkou ostrosti je totiž jedním se základních tvůrčích prvků fotografie. Neostrost pozadí (bokeh) umožňuje koncentraci na objekt (portrét, figuru) a rychle narůstá se světelností nezacloněného objektivu. Rostou však také nároky na jeho kvalitu a schopnost kreslit ostře i „na plnou díru“. Jaký objektiv tedy potřebujeme?

Konstrukce objektivů (mimo současnou mánií o univerzálnost se snažících zoomů, jejichž praktičnost nechci zpochybňovat, ale ani je hodnotit) se časem vykrystalizovala do dvou zásadních oblastí:

– krajinářské, spíše širokoúhlé objektivy s velkým zorným úhlem, vysokými nároky na rozlišovací schopnost v celé ploše obrazu už při plném otvoru, s malou světelností a krátkou stavební délkou

– portrétní objektivy s vysokou světelností, malým zorným úhlem a delším ohniskem, umožňující komponovat rozdíl mezi ostrostí a neostrostí, charakteristický pro výtvarnou fotografii. Stále zřetelněji právě tyto prvky rozlišují tu „profesionální“ oblast od nenáročné amatérské produkce. Ta je běžně charakterizována spíše širokoúhlým charakterem záběru typu „všechno je ostré“. Hloubka ostrosti prudce narůstá se zmenšováním ohniskové vzdálenosti, takže malé kompaktní přístroje to s ostrostí mají podstatně jednodušší.

Digitální přístroje se svými malými čipy a tedy i hledáčky si přímo vynutily automatické zaostřování a nutno přiznat, že zejména u moderních DSLR zrcadlovek s fázovou detekcí je tento způsob ostření dokonalý. Pochopitelně s originálními a drahými objektivy. Aby bylo v hledáčku zrcadlovky něco vidět, potřebujete vysoce světelný objektiv, který je v okamžiku expozice mechanicky zacloněn na předvolenou hodnotu.

Dvojitý anastigmat

Širokoúhlý dvojitý anastigmat Super Angulon (stejně jako obdobný Grandagon) vykreslil zorné pole cca 100 stupňů s vysokou brilancí a ostrostí. I poloviny objektivů tohoto typu mohou být se zhruba dvojnásobnou ohniskovou vzdáleností použity samostatně – pochopitelně především v systémových velkoformátových kamerách

Nechci znevažovat výhody dokonalých a rychlých autofokusů špičkových DSLR, ne všichni se však věnují reportážím z fotbalových utkání nebo atletických závodů. Třeba u fotografování krajiny, zátiší, či inscenovaných kompozic je manuální zaostření mnohdy výhodnější. Používat manuální ostření s autofokusovými objektivy je ovšem možností fungující většinou jen teoreticky. Než stačíte exponovat, objektiv už ostří na něco zcela jiného, než jste nastavili. Velká vůle autofokusových objektivů, vyžadovaná pro rychlý chod zaostřování elektromotorkem, prakticky likviduje možnost manuální nastavení udržet. Pokud přístroj nakloníte, objektiv se vlastní vahou vysune. Vše komplikuje i módní trend řady výrobců používat i pro manuální zaostřování či změnu ohniska motorický pohon. Takže když už autofokus máte, musíte ho používat. Zde se definuje kvalitativní rozdíl mezi profesionálními zrcadlovkami s rychlým a kvalitním ostřením fázovou detekcí řadou bodů a levnými přístroji, u nichž se může neuzamčený autofokus rozhodnout místo sledovaného dostihového koně přeostřit na psíka, trénovaného v aportování.