Digitální éra a přebíjená s rozlišením
Revoluce se záznamem obrazu formou elektronicky přenesených dat z čipu už vzhledem k jeho malému formátu začínala hned s přístroji odvozenými od klasické Leicy. Problém s ostřením u tak malých záznamových formátů si od počátku vynutil i novinku – automatické ostření, autofokus. Se základním principem posouzení ostrosti vzrůstem kontrastu. Počet záznamových pixelů čipu pochopitelně primárně určoval formát použitelnosti výsledné prezentace. Jejich množství bylo prvotním marketingovým tahákem a rozlišení čipů od cca 0,8 MPx se záhy rozrostlo na 8 MPx i u levných kompaktů a dnes už i mobilních telefonů.
Kvalitní přístroje pochopitelně převzaly princip jednooké zrcadlovky a konkurenční boj se z růstu rozlišení čipu přesunul na schopnost rychlého autofokusu. Roli pochopitelně stále hraje i jeho velikost; větší čip umožňuje užití vyšší citlivosti bez nárůstu šumu. Vzápětí tak došlo k zákonité kategorizaci:
– kompakty pro nenáročné snímání s miničipy a pevně zabudovanými objektivy
– formát 4/3 s rozměry čipu 13,5×18 mm (a tedy už s cca 8x větší plochou než kompakty) už s možností výměny objektivů, jejichž fyzickou ohnisková vzdálenost nutno pro přepočet k Leica formátu násobit 2x
– formát APS-C odpovídající „půlenému kinofilmu“ – tedy rozměru 18×24 mm a s koeficientem takového přepočtu (crop faktor) 1,5x
– a „FF formát“ držící se rozměru 24×36 mm políčka původní Leicy.
Tento výčet pochopitelně není úplný, nezmiňuji se o speciálních skenovacích stěnách pro systémové velkoformátové přístroje či drahé středoformátové profesionální speciály typu Hasselblad. Pro získání kvalitního a profesionálně využitelného záznamu vyhovují už všechny kategorie přístrojů s výměnnými objektivy, protože kvalita objektivu je pro výsledný obraz určující. Zdálo se tedy, že vývoj fotografické techniky budou dominující zrcadlovky posunovat jen zvyšováním rychlosti zaostření a sériového snímání, růstem rozlišení a citlivosti čipu. Plus možnost natáčení videa, mobilních a dotykových displejů atd., atd.
Co přineslo další vývojový zlom? Dle mého názoru je to konstrukce elektronického hledáčku s vysokým rozlišením nad 2 MPx, s kvalitou náhledu srovnatelnou s optickým hledáčkem zrcadlovek. Tedy řešení, které kompaktům s výměnnými objektivy (označovaným CSC či mirrorlessy) umožnilo se vyrovnat zrcadlovkám (DSLR). Tyto přístroje se mohly zbavit především složitého systému vratného zrcátka a těžkého pentagonálního hranolu. Objektivy pak řady čoček retrofokusové konstrukce, kterou si prostor pro zrcátko vynucuje, i mechanický přenos pracovní clony v okamžiku expozice.
CSC bezzrcadlovky umožňují s manuálním ostřením práci s kvalitními analogovými objektivy. Širokáč Miranda MC Macro 24 mm / f2,8 má na tomto 16 MPx čipu přepočtenou ohniskovou vzdálenost 36 mm s ostřením od 17 cm od roviny čipu
To, co považuji za podstatnou výhodu těchto CSC „bezzrcadlovek“, je možnost použít s jednoduchým adaptérem prakticky jakýkoli objektiv. Elektronický obraz totiž sledování scény při plně otevřené cloně nevyžaduje a automaticky upravuje svůj jas podle histogramu. Můžete v něm tedy pozorovat scénu i z dírkové komory. Navíc scénu posuzujete s hloubkou ostrosti odpovídající nastavené cloně, což už je u zrcadlovky ztmavením pozorovaného obrazu v hledáčku po zaclonění problematické. Rozměry a hmotnost přístrojů se tak může vracet k parametrům ověřeným Leicou i při nárocích na profesionální kvalitu výstupu, dnes s průměrným rozlišením cca 16–24 MPx.
Objektivy, které se v setu s tělem ke koupi nabízejí – obvykle s cca čtyřnásobným či ještě větším zoomem – ovšem svou kvalitou nijak nevynikají a vyhovují jen nepříliš náročným požadavkům. Za ty kvalitní si pak připlatíte; často s cenou kolem 1000 USD jsou dražší než celý základní set.