Při debatách s autory, pracujícími klasickou metodou negativ/pozitiv jsem byl často dotazován na podrobnosti optimálního vyvolávání negativů a praktického ocejchování citlivosti používaných filmů. Ve své publikaci 7×10“ / Klasická fotografie v digitálním věku jsem tyto zásady při používání vývojky NF15 sice uvedl, častokrát jsem však byl dotazován na podrobnosti tohoto procesu. Abych tyto zásady zpřístupnil i všem ostatním, publikuji je nyní v tomto blogu. Jsou ostatně obecně platné.

(Celý příspěvek…)

Romantická móda měkké kresby: cyklické návraty

Dodnes si pamatuji zásadu maximální ostrosti u hlavního motivu, (ostré má být vše, ale nic víc!!) vyžadovanou Jaroslavem Kulhánkem v 50. letech v příručce Černobílá fotografie, která mě k této profesi přivedla. Na měkkou kresbu bylo nahlíženo s převahou (socialistického) realismu nad úpadkovým (buržoazním) romantismem.
Portrétní „kanóny“ byly k mání jen pro velkoformátové profesionální přístroje; s unikátním a dnes sběratelsky velmi ceněným a drahým objektivem Nicola Perscheid 210 mm f/4,5 v Linhofce 9×12 jsem se dost natrápil: portréty jsem tehdy s deskáčem nedělal a u dálkových scenérií jsem se o ostrou kresbu marně pokoušel.

(Celý příspěvek…)

Příklad obrazu vytvořeného technikou maskované montáže

Kupodivu i dnes, kdy jakákoli verifikace fotografií zobrazené skutečnosti může být zpochybněna, se o tom vedou spory a diskuse. V analogové době se pravdivost fotografického dokumentu dala ověřit negativem. V tvůrčí oblasti však byly odedávna dovoleny jakékoli zásahy či modifikace. Upravovala se obloha a propojování dvou obrazů bylo v „duchařské“ tematice oblíbené záměrnou dvojí expozicí a někdy i nechtěně, když autor opomenul převinout film.

(Celý příspěvek…)

Samyang 12 mm/f2

Musím se omluvit za neaktuálnost svého minulého příspěvku o ostrosti v krajině, který jsem v první verzi napsal už koncem minulého roku a publikoval na serveru Paladix.cz. Do tohoto blogu jsem jej zařadil z nutnosti zachovat posloupnost oněch úvah o fotografii. A hle – nyní už je tady reakce mladé korejské firmy Samyang, která podobné širokáče, po nichž jsem volal, dala na trh. Objektivy s ohniskovou vzdáleností 12 a dokonce 10 mm a světelností 2 a 2,8. Tedy superširokáče pro formát APS-C, který jakoby již definitivně zaujal místo zastávané v analogové době kinofilmem.

(Celý příspěvek…)

Tessar

Je známou skutečností, že maximální optický výkon dosahují klasické objektivy přicloněné o cca 3 clonová čísla. U krajinářské fotografie obvykle vyžadujeme značnou hloubku ostrosti. Konstruovat vysoce světelné krajinářské širokáče je tedy pouze marketingový krok k oslnění zákazníka. Chci-li dospět k maximální hloubce ostrosti, musím volit clonu 8–16. Se světelnými objektivy však při takovém clonění už obvykle narůstá ohybová neostrost. Pro požadovanou nejvyšší rozlišovací schopnost by tedy objektiv neměl mít vyšší světelnost než 4–5,6, protože s citlivostí a tím související délkou expozice dnes rozhodně problém nebude. U filmového formátu 4×5″ a svitkového filmu to platilo beze zbytku. Jaké je to dnes s digitální technikou?

(Celý příspěvek…)

Stalo se nepsaným pravidlem, že FF formát 24×36 mm se stal doménou profesionálů a těch znalých amatérů, kteří si ho mohou dovolit. U nich už se zkušenosti, o nichž se zmiňuji dají předpokládat, takže mé řádky budou povětšinou určeny pro příznivce formátu APS-C. Ten v digitální éře zaujal postavení dříve obsazené kinofilmem. U těchto přístrojů se v kvalitnějším základním setu dodávaly objektivy s ohniskovou vzdáleností 50 mm a světelností 1,8 a 1,4. I dnes si tento rozdíl jedné poloviny clonového čísla, vyjádřený zkrácením použitého času třeba z 1/60 na 1/90 sec, udržuje dvojnásobnou cenu. Stejně jako se nyní výrobci předhánějí v často zbytečném růstu megapixelů, o pár generaci dříve to bylo se světelností.

(Celý příspěvek…)

Portrétní objektiv

Manuální ostření je prostě pro manuální objektivy. Není to nic staromódního – i ta na trhu velmi drahá nejmodernější Leica autofokus ignoruje. Vnitřní zaostřování posunem členů, které většina autofokusových objektivů používá, totiž přece jen špičkové parametry objektivu (barevná vada, aberace) může poněkud degradovat. Řada portrétních, ateliérových a reprodukčních kompozic vyžaduje konstantní zaostření, které se nehne. Na displeji mirrorlessu je přitom u manuálních objektivů automaticky v náhledu dána i hloubka ostrosti a umožňuje-li přístroj i zvětšení obrazu při manuálním ostření, případně zdůraznění zaostřených kontur (focus peaking), lze docílit dokonalého výsledku. Nakonec i výtvarný efekt panningu – tedy rozmazání pozadí při sledování rychle se pohybujícího objektu kamerou s expozicí nepříliš rychlým časem – se s většinou kamer ani jinak, než zaostřením na předem nastavenou vzdálenost, docílit nedá.

(Celý příspěvek…)

Dvojitý anastigmat

Fenoménu fotografie byla věnována řada odborných studií a publikací, obor se studuje na řadě vysokých škol. Nechci tedy do tohoto množství přispívat další kompilací známých faktů. Spíše pro ty, kteří nejsou profesionály, ale jejichž ambice už neuspokojuje záplava snímků dokumentujících eskapády potomků a navštívené dovolenkové destinace chci vytvořit průvodce, který jim usnadní orientaci. V záplavě agresivně rostoucí nabídky, ale i v možnostech přístupu k fotografii jako tvůrčímu médiu.
Zaměřím se tedy na možnosti ovlivňování přístupu k námětu – což pro přístrojovou techniku znamená orientace na výměnné objektivy. Ty umožňují měnit nejen šířku zorného pole a tedy „odstup“ či „přiblížení“ zobrazovaného objektu, ale především pracovat s hloubkou ostrosti. V podstatně větším rozsahu a s kvalitnějším výstupem než v setu s tělem dodané levné sklo. Práce s hloubkou ostrosti je totiž jedním se základních tvůrčích prvků fotografie. Neostrost pozadí (bokeh) umožňuje koncentraci na objekt (portrét, figuru) a rychle narůstá se světelností nezacloněného objektivu. Rostou však také nároky na jeho kvalitu a schopnost kreslit ostře i „na plnou díru“. Jaký objektiv tedy potřebujeme?

(Celý příspěvek…)

Titul publikace 7x10"

Jednoduché kvalitativní měřítko už na tento problém použít nelze, v parametrech dokonalosti záznamu snímané reality už digitální způsob záznamu vede. Rovněž cenové hledisko je neoddiskutovatelné: pokud je krabička velkoformátových negativů dražší než celý digitální přístroj, bude už navždy určena jen pro ty milovníky exkluzivit, kteří si je mohou dovolit. Výjimkou zůstanou i záběry, vyžadující technické přístroje umožňující náklony standard a optické osy pro práci s hloubkou ostrosti a perspektivou zobrazení, pro něž jsou digitální skenovací stěny neúměrně drahé.

(Celý příspěvek…)

Manuální objektiv na digitálu

Revoluce se záznamem obrazu formou elektronicky přenesených dat z čipu už vzhledem k jeho malému formátu začínala hned s přístroji odvozenými od klasické Leicy. Problém s ostřením u tak malých záznamových formátů si od počátku vynutil i novinku – automatické ostření, autofokus. Se základním principem posouzení ostrosti vzrůstem kontrastu. Počet záznamových pixelů čipu pochopitelně primárně určoval formát použitelnosti výsledné prezentace. Jejich množství bylo prvotním marketingovým tahákem a rozlišení čipů od cca 0,8 MPx se záhy rozrostlo na 8 MPx i u levných kompaktů a dnes už i mobilních telefonů.

(Celý příspěvek…)